Pokud se na vysoké škole bavíme o práci se studujícími, většinou intuitivně mluvíme o výuce, vyučování. Tím však popisujeme jen to, co děláme my, vyučující, směrem k našim studentům. To podstatné se však odehrává právě v jejich myslích, tam má vznikat a utvářet se vzdělání jako přidaná hodnota práce nás, učitelů. A tomu procesu se říká učení.
Zdá se to jako banalita, kterou najdeme v každém rozdělení základních pojmů v pedagogice. Ale slova, která používáme, svědčí o našem způsobu uvažování. Co je, resp. co má být řídící veličinou v našem vysokoškolském vzdělávání – výuka nebo učení? Pokud jako učitel budu schopen dát na chvíli z centra své pozornosti to, co dělám já, tj. vyučování, a nahlédnout jako hlavní a rozhodující proces učení, tj. co a jak dělají naši studenti, pak nahlížím na výuku (tj. mou aktivitu) jako na veličinu závislou. Pak ji budu schopen a ochoten průběžně vylepšovat tak, aby svojí formou, náplní a rozsahem maximalizovala prospěch těch, kdo se mají něco naučit. Do popředí se dostanou další důležité otázky, například, jak zjistíme, zda se studenti učí nebo neučí? Jakými mechanismy se učí? Co jim v tom pomáhá a co jim brání? Které překážky jsou na straně jejich a které na straně instituce či vyučujících?
Posunout do centra pozornosti učení místo vyučování ve vlastním uvažování i při diskusích o vzdělávání se mi osvědčilo pro efektivnější rozložení pozornosti a směrování zdrojů, času a úsilí mezi tyto dvě činnosti. Pokud vedeme diskuse o kvalitě výuky, veďme je o to více o kvalitě učení. To je a má být ten hlavní proces, kde něco nového a důležitého vzniká. Ano, kvalitní výuku a kvalitní vyučující k tomu nezbytně potřebujeme, ale hlavním produktem a výsledkem a měřítkem této kvality jsou absolventi předmětu, kteří něco dokáží, tj. něco se naučili.