Šel čas a ta pobídka mi vrtala hlavou. Nakonec jsem to chtěl vyzkoušet a začít se to učit. Výsledek je na YouTube kanálu. Dnes lépe chápu, proč mě k tomu kolega motivoval. Jakmile musí muzikant něco nahrát, je to velká motivace, až tlak, k tomu, aby pracoval na svém sebezdokonalení. Aby skladbu pořádkě prostudoval, hledal, jak ji doprovodit, popřípadě co nejprecizněji zahrál notový part, je-li k sehnání. Aby pracoval na barvě a čistotě tónu, časování a rytmu, frázování, souhře. Prakticky nikdy se to nepovede hned a je nutné procházet cyklem dělání chyb, jejich vnímání, nácviku oprav, sebezlepšování a tak pořád dokola, dokud není výsledek alespoň trochu „poslouchatelný“. Což je ovšem relativní pojem, protože jednou pořízená nahrávka zůstává tak, jak je, zatímco sluch, cit pro muziku, rozeznávání jejích kvalit (i chyb) se časem vyvíjejí a co mi mohlo ke spokojenosti postačovat před rokem, vnímám nyní v nahotě záznamu třeba školácky obnažené na veřejném pranýři. A aby to neznělo jen jako dřina, tak je to samozřejmě také čas strávený alespoň vitruálně ve společnosti těch nejlepších hudebníků, kteří původní nahrávku pořídili nebo složili, popřípadě již nějakou inspirativní nahrávku zveřejnili. Jako vedlejší benefit vnímám ještě pochopení alespoň základů nahrávacích postupů – kdo si to vyzkouší, zanechá to na něm určitou stopu. Takže rada to byla nakonec velmi prozíravá a děkuji za ni

The post Proč nahrávat muziku, když je jí všude tolik? first appeared on Zbyněk Tonar.